Nejlepší kamarádky

Na začátku první české inscenace současné slovenské hry Nejlepší kamarádky stojí naproti sobě dvě ženy – vdaná a svobodná. Obě nešťastné. První z nich dlouhodobě podvádí manžel, druhá zas chodí se ženáčem, který ne a ne se rozvést. A holky řeší a řeší, jak už to tak bývá: žádný objev, ale alespoň na pár vteřin se v nich zřejmě najde úplně každý.
I když nevíme, jakou pozorovací metodu slovenský dramatik a spisovatel Pavol Weiss využil, zdá se, že materiálu nasbíral víc než dost. Dobře napsaná hra sice pracuje s černobílým rozdělením rolí (práci oddaná Dana bez stálého partnera versus vdaná Hana v domácnosti), naštěstí však není sentimentální, a když už se náhodou k sentimentu schyluje, autor ho shodí přesně mířenou cynickou poznámkou. Snad i proto příběhy jednoho muže a dvou žen, jejich radosti a zklamání, drobné domácí výhry či prohry na jevišti v délce přes dvě hodiny nenudí.
Inscenace Juraje Deáka jde ruku v ruce s dramatem. Pozadí scény tvoří ,,dětskou rukou“ pomalovaná plátna svědčící o faktu, že něco není v pořádku. Nakreslený domeček se zahradou a sluníčkem sice na první pohled evokuje rodinnou pohodu, na ten druhý však vidíme kulisy papírového manželství plného podvodů a lží, odehrávajícího se mezi žehlicím prknem, televizí a špinavým prádlem v rozbité pračce. Režisér pracoval s řadou minimalistických nápadů – ty občas jednotvárná témata promluv oživují a nenechají je upadnout do šedi, jak se to přihodilo soužití sledovaného páru.
Na herečkách Martině Randové (Hana) a Sandře Pogodové (Dana) je vidět, že se v osudech svých hrdinek doslova našly (…)

MF Dnes 19. 10. 2007
(Citováno z článku Kateřiny Rathouské)