Historie

První budova divadla

Od počátku 19. století se na nuselské Růžkovské louce konala tradiční jarní slavnost ševcovského cechu, nazvaná podle starého ševcovského nástroje, užívaného k hlazení kůže - Fidlovačka. Růžkovská louka byla postupně obestavěna činžovními domy a v části, která zůstala volná, vznikl v roce 1902 první veřejný městský park, založený podle návrhu Karla Skaláka. Právě tento volný prostor zaujal nadšeného divadelníka, herce a režiséra, Stanislava Langera, který zatoužil po vlastní divadelní scéně. Pokoušel se nejprve některé z divadelních budov pronajmout, ale po několika neúspěšných pokusech se rozhodl pro velmi odvážný krok. Když mu v roce 1920 byl vyplacen podíl po otci, rozhodl se splnit si svůj sen a v roce 1921 dal na vlastní náklady (1 900 000 Kč) na volné stavební parcele v blízkosti proslulého potoka Botiče postavit budovu nuselského divadla. Byla to první divadelní budova, otevřená v samostatném Československu a Stanislav Langer se stal se přirozeně jejím prvním ředitelem. Autory projektu byli architekti J. Dneboský a A. Zima. Stavba byla započata v dubnu 1921 a ukončena o sedm měsíců později. Tehdy vzniklo na zděné podezdívce dřevěné divadlo o kapacitě 800 míst v hledišti, které bylo pokřtěné na Tylovo divadlo.

Slavnostní otevření

K slavnostnímu otevření došlo ve dnech 5. - 6. listopadu 1921. Stanislav Langer chtěl sice novou scénu otevřít k třetímu výročí vzniku republiky 28. října, ale kolaudační komise nevydala povolení. Otevíralo se tedy až o týden později. K této události byly zvoleny dvě hry J. K. Tyla. První večer se hrálo drama Drahomíra a její synové, a příští den odpoledne známá lokální fraška se zpěvy Fidlovačka. J. K. Tylovi byly při psaní této hry inspirací právě ševcovské slavnosti, odehrávající se v místech, kde nyní divadlo stálo. Právě ve hře Fidlovačka v roce 1834 poprvé zazněla Škroupova píseň Kde domov můj, a roku 1918 se píseň stala součástí naší národní hymny.

Tyláček

Nové divadelní scéně říkali Pražané láskyplně „Tyláček“. První vlna diváckého zájmu však brzy opadla a různorodá dramaturgie musela slevit ze svých původních záměrů. Aby si divadlo zajistilo větší příliv diváků, musely být na repertoár zařazeny lehčí žánry: operety a frašky, které diváci vyžadovali. Hned za své první krize v roce 1923 se tedy Tylovo divadlo změnilo na převážně operetní scénu. Stanislav Langer v září 1925 odešel a v jeho křesle se postupně vystřídalo několik ředitelů. Během dvacetileté éry divadla se na scéně objevovali tehdejší hvězdy, dodnes populární tváře z tzv. „filmů pro pamětníky“ jako byl například Ferenc Futurista, Jára Kohout, Ljuba Hermannová, Theodor Pištěk nebo Zita Kabátová.

V následujících letech změnilo divadlo svou podobu i označení. Roku 1930 byly některé dřevěné části nahrazeny zděnými a koncem 30. let byla provedena přístavba. Prvních osm měsíců roku 1944 (až do násilného zavření všech divadel německou protektorátní vládou) fungovala nuselská scéna pod hlavičkou Divadlo Pod Vyšehradem.

Divadlo Na Fidlovačce

V letech 1948 až 1963 tato divadelní scéna existovala pod názvem Divadlo Na Fidlovače. 1. července 1963 se Divadlo Na Fidlovačce spojilo s Hudebním divadlem v Karlíně a přejmenovalo se na Hudební divadlo v Nuslích. Divadlo hrálo velice často i pro mimopražské návštěvníky a diváci se na představení sjížděli ze všech koutů republiky. Na prknech Fidlovačky tehdy diváci mohli vidět Miroslava Horníčka, Miloše Kopeckého, Karla Fialu, Jiřinu Steimerovou, Jiřinu Jiráskovou, Otomara Korbeláře, Ladislava Županiče nebo diváky zbožňovaného Oldřicha Nového, který Divadlu Na Fidlovačce kraloval nejen na jevišti, ale i jako jeho ředitel.

Uzavření divadla

Po 55 letech od svého otevření, kdy se neinvestovalo do celkových renovací, se divadlo nacházelo ve velmi špatném stavu. Poslední opona padla v roce 1976, říkalo se, že pro naprosto nevyhovující elektroinstalaci, ale v šedesátých letech začala vznikat nejrůznější malá alternativní divadla a komunistická moc neměla přehled o jejich dramaturgických počinech, proto malé, režimem "neuhlídatené" scény nejprve spojovala s velkými divadelními domy, aby je nakonec uzavřela pro veřejnost zcela. Tehdy nikdo netušil, na jak dlouho a zda se Divadlo Na Fidlovačce ještě vůbec někdy otevře. Budova postupně chátrala, hlediště i jeviště se proměnily v trosky, střecha byla děravá - vyrůstaly z ní břízy.

Léta porevoluční

Po roce 1989 se zvažovalo, co bude se zchátralou budovou dál. Zájemců bylo mnoho, mezi ty, kteří by zachovaly ráz divadelní budovy byly například soubory, které přišly o své scény- Divadlo Spejbla a Hurvínka nebo Semafor Jiřího Suchého. Byla tady možnost, že by se prostory využily jako dílny Hudebního divadla v Karlíně. Jiné projekty se vzdálily původnímu využití budovy - Nadace Elišky Junkové přišla s návrhem vybudovat muzeum historických automobilů. Jednalo se i o využití budovy pro fit centrum nebo kasino. Ty nejradikálnější projekty navrhovaly srovnat budovu se zemí a rozšířit přilehlý park. Žádný z těchto projektů se však z různých důvodů nerealizoval.

Malý zázrak

Po téměř čtvrt století se stalo něco, v co už nikdo ani nedoufal. Když na začátku devadesátých let projížděla kolem ruiny Tyláčku herečka Eliška Balzerová, zrodil se v její hlavě nápad, který vzápětí svěřila svému hereckému kolegovi Tomáši Töpferovi. V roce 1995 společně založili Nadaci Fidlovačka, s jediným cílem- obnovit divadelní budovu a vrátit ji původnímu účelu. Díky třem benefičním večerům, kdy ještě v troskách divadla vystoupily přední české osobnosti uměleckého světa bez nároku na honorář, se podařil vyvolat zájem o chátrající budovu u širší veřejnosti. Představení vysílala Česká televize a v přímém přenosu mohli diváci během vysílání posílat peníze na obnovu budovy, což se také ve velkém dělo.

Vzkříšení Divadla Na Fidlovačce

Téměř celonárodní sbírkou i dary ze světa (přispěl i nejslavnější švec Tomáš Baťa), a s přispěním Městské části Prahy 4 se povedlo shromáždit potřebné finanční prostředky a s pomocí tehdejšího vedení Městské části Prahy 4, mnoha anonymních i neanonymních dárců se podařilo zcela zdevastovanou budovu probudit k životu, a nově zrekonstruované Divadlo Na Fidlovačce otevřít Tylovou a Škroupovou Fidlovačkou. Divadlo Na Fidlovačce se znovu otevřelo pro veřejnost 28. října 1998 – tedy po dvacetileté odmlce. Před slavnostním představením Tylovy a Škroupovy „Fidlovačky“ požádal Tomáš Töpfer o symbolické přestřižení pásky muže, který divadlu věnoval svůj celoměsíční invalidní důchod. Výjimečnost tohoto počinu byla v tom, že pan Bursík nemohl vidět na nuselské scéně jediné představení, protože byl nevidomý.

Autorem mimořádně zdařilé rekonstrukce byl zkušený scénograf doc. Miroslav Melena. Původní dřevěná aréna byla citlivě zrekonstruována a nově bylo koncipováno i hlediště, foyer a přiléhající prostory. Pro ty, kteří důvěrně znali původní stav budovy, je současná podoba rekonstrukce opravdovým zjevením. Hlediště s kapacitou 490 míst má neopakovatelnou atmosféru, protože si i po rekonstrukci uchovalo ráz staropražské dřevěné divadelní arény. Nyní jsou z přírodního dřeva především lavice s opěradly, které svým stupňovitým rozmístěním připomínají amfiteátr. Výhodou takto řešeného hlediště je nejen dobrá slyšitelnost ze všech míst, ale také optimální komunikace s hledištěm.

Výjev na železné oponě připomíná závěrečnou scénu z premiéry znovuotevřeného divadla - z Tylovy Fidlovačky. Nově zrekonstruované divadlo pojme dohromady 516 diváků. Jména neanonymních dárců, kteří se zasloužili o rekonstrukci divadelní budovy, jsou uvedena na čestných místech ve foyer divadla. Je tu vystavena vystavena i Cena Thalie, která byla v roce 1998 udělena Nadaci Fidlovačka. Tuto zvláštní cenu kolegia Herecké asociace za záchranu budovy Divadla Na Fidlovačce inicioval prof. Radovan Lukavský. Na scéně Národního divadla ji převzali její tehdejší čelní představitelé- Eliška Balzerová a Tomáš Töpfer.

Tomáš Töpfer byl od znovuotevření Fidlovačky po celou dobu ředitelem divadla. V roce 2012 se rozhodl divadlo opustit a přejít na ředitelský post Divadla na Vinohradech. Vedení divadla se ujala Eliška Balzerová, která vedla divadlo po čtyři roky. V říjnu roku 2015 se grantová kulturní komise Magistrátu hl. města Prahy rozhodla Divadlo Na Fidlovačce finančně nepodpořit, což bylo jasné vyřčení ortelu nad jeho budoucností.

Nová naděje pro Divadlo Na Fidlovačce

Na konci roku 2015, kdy vše nasvědčovalo tomu, že divadlo bude muset své brány již potřetí za svoji 95 letou existenci divákům uzavřít, oslovili tehdejší ředitelku dva podnikatelé - ing. Jan Koťátko a Jan Beneš s nabídkou divadlo finančně podpořit a udržet jeho soubor na nuselské scéně. Od roku 2016 má Divadlo Na Fidlovačce nové vedení a snaží se spolu s týmem svých spolupracovníků v budově, která letos oslaví 95 let od svého otevření, dostát tomu, co si na počátku vytkli jeho zakladatelé: „Divadlo vychází ze života a do života se vrací.“

(Josef Kajetán Tyl).

Komorní scéna Divadla Na Fidlovačce

V březnu 2006 zahájila svou činnost poboční scéna Divadla Na Fidlovačce, výstižně nazvaná KOMORNÍ FIDLOVAČKA. V prostoru pro 160 diváků, kde bylo původně kino Morava, je možné uvádět komornější repertoár – takříkajíc z očí do očí. „Velkou“ Fidlovačku dělí od té „menší“ pouhých 333 kroků! Stačí přejít park a vydat se směrem k náměstí Bratří Synků do Boleslavovy ulice č. 13.