Psali o nás

Denik.cz:Láska je téma, které se nevyčerpá

9. Leden 2017
Praha - Prosincová premiéra Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské v pražském Divadle Na Fidlovačce se stala mimořádnou událostí. Postavu Heleny, zmítané láskou k Demetriovi, v ní ztvárnila Aneta Krejčíková.

„Musím neskromně říct, že jsme tušili hned od první čtené zkoušky, kdy nám režisérka Kateřina Dušková (od ledna umělecká šéfka divadla) představila svoji vizi o inscenaci, že půjde o něco výjimečného. Její způsob práce – nejen s herci, ale vůbec s celým týmem, který si přizvala – mě uchvátil," usmívá se Aneta Krejčíková, jež se aktuálně na Fidlovačce objevuje v dalších šesti inscenacích (Pět ve stejných šatech, Rok na vsi, Magor, Eva tropí hlouposti, Dohazovačka a Famílie).

Už při listopadovém setkání s novináři jste naznačila, že Sen noci svatojánské bude pro Fidlovačku přelomovým představením, vyzařovala z vás radost ze zkoušení…

Ano, zkoušení mám ráda, zvlášť se šikovnými lidmi, kteří se – jak už jsem řekla – v tomto případě sešli. Baví mě, když práce odsypává, má jasný směr a odehrává se v pozitivní atmosféře, díky níž může vzniknout ještě něco navíc. To se pak člověk do práce opravdu těší. Možná víte sama, že když musíte chodit mezi kolegy, kteří na sebe neslyší, není to ono… A hlavně, divadlo je navýsost kolektivní záležitost, nelze tedy spoléhat jen sám na sebe, protože výsledek by pak nestál za nic. Spousta diváků si neuvědomuje právě to, kolik úsilí za každým představením či filmem stojí, protože na jevišti, potažmo před kamerou stojí jenom herci. Stejně jako oni jsou ale důležití kostyméři, scénografové, choreografové, autoři hudby, mistři zvuku a světla či lidé, kteří vám pomáhají s pochopením textu, s mluvou.

Když jsme u té mluvy – pomáhal vám s ní v případě Snu noci svatojánské Martin Hilský, který si premiéru nenechal ujít?

Pan profesor Hilský je příznivcem Divadla Na Fidlovačce, takže nás občas navštěvuje. Zúčastnil se i první čtené zkoušky, dalších už ne, ale to nevadí. Jsem ráda, že i tak ukrojil kus ze svého drahocenného času a přišel si zamýšlené pojetí našeho Snu vyslechnout. Je to velice pokorný a vstřícný pán, kterého bych mohla poslouchat hodiny – taková chodící encyklopedie.

Se Shakespearem se na jevišti asi nepotkáváte poprvé…

To ne, setkala jsem se s ním samozřejmě už na konzervatoři, kde jsme měli Shakespeara jako hlavní téma maturitního představení – vlastně šlo spíš o skeče, dialogy vytažené z jeho díla. Se spolužákem jsme si připravili Romea a Julii, známou balkónovou scénu, ovšem v překladu Jana Vladislava. S překladem pana Hilského jsem měla tu čest právě až na Fidlovačce, kde jsme onu balkónovou scénu uvedli s kolegy v rámci loňské Noci divadel.

Nebyl to problém, když už jste měla v hlavě zafixovaný Vladislavův text?

Byl, docela velký. Ne že bych si jej pamatovala slovo od slova, ale najednou jsem před sebou měla text pana Hilského, který se od toho zmiňovaného odlišoval moderním jazykem, v podstatě byl podobný naší mluvě. Paradoxně jsem se jej ale nemohla naučit, bylo to zvláštní. Asi tomu tak bylo z důvodu, že když je dílo staré čtyři stovky let, což to Shakespearovo je, člověk má tendenci – i když do něj vtiskne své současné pocity a reálné prvky – přistupovat k němu „postaru". Nevím, možná se mýlím, ale v tuhle chvíli si to tak vykládám.

Jaké téma jste si ze Snu vzala pro sebe?

Všichni hrajeme o tom samém – o lásce z různých úhlů pohledu. Láska je téma, které se nikdy neomrzí, nevyčerpá, protože se řeší pořád. Je kolem nás. Ze začátku, když jsem si přečetla úlohu Heleny, říkala jsem si, že se mi vlastně nelíbí, protože je hodně plačtivá a sebelítostivá. Byl to ten první pohled či plán, kterým se při studiu role nikdy řídit nechci, zároveň jsem ale nemohla přijít na to, jak ji teda hrát. Stěžovala jsem si paní režisérce: „Jak do té postavy dostanu něco jiného, než Heleniny monology – proč mě nemáš rád, já tě miluju a chci, abys mě taky miloval, to není fér, že se to stalo mně, vždyť jsi mě miloval…" A Kateřina říká: „Uvědom si, jak moc je silná. Je ochotná se pro svoji lásku k Demetriovi ponížit, protože se nedokáže smířit s tím, že ji ze dne na den odmítl." Hodně mi tím pomohla, došlo mi, že něco takového se děje dnes a denně a že ono úsilí o zachování lásky, i když možná může působit úsměvně, je neskutečně romantické.

Takže jste na Helenu změnila názor.

Okamžitě. Jsem ráda, že jsme šly za hledáním Helenina nitra cestou, kterou mi Kateřinou ukázala. Asi bych na ni časem přišla sama, takto to ale bylo rychlejší.

Mimochodem – spojení činohry s prvky nového cirkusu, s tanečníky a akrobaty, kteří coby elfové a víly dotvářejí atmosféru čarovného lesa, působí velice efektně. Líbí se mi, že tyto dva světy lidí a nadpřirozených bytostí z příběhu krásně vystupují, představení je tak jasně čitelné.

Přesně – čitelné, lidské a čisté. A o to Kateřině Duškové i nám všem šlo. Nový cirkus staví inscenaci o level výš, myslím, že tím, jak se v ní akrobaté vznášejí, se divák může – zvlášť v určitých chvílích – cítit jako v pohádce. Což k příběhu, jakým je Sen noci svatojánské, krásně sedí.

Prozradíte něco z vašich dalších pracovních výhledů?

Čeká mě jedna zajímavá výzva. Začínáme na Fidlovačce zkoušet muzikál Někdo to rád horké, který bude režírovat v tomto oboru fundovaný Radek Balaš. Jsem vděčná panu řediteli Koťátkovi, že mi věří a že mi roli v tomto kuse svěřil. Premiéra nás čeká v dubnu, moc se na to těším.
Zdroj: http://www.denik.cz/divadlo/laska-je-tema-ktere-se-nevycerpa-20170109.html