Denis Šafařík: Při psaní si můžu odpočinout od herectví

Přípravu na hlavní roli ve hře Amadeus, která bude mít 16. října premiéru v Divadle Na Fidlovačce, začal neobvykle. Učí se hrát na piano. A hned Mozarta. „Člověk musí být hodně trpělivý, aby zvládl techniku,“ říká jedenatřicetiletý herec. Známe ho ze seriálů Zločiny velké Prahy nebo Král Šumavy, jeho povídkový film z roku 2023 O malých věcech zabodoval i u filmových kritiků. Během rozhovoru pro Finanční a ekonomické informace (faei.cz) se svěřil, co mu přináší samota, proč utíká z Prahy i jaká láska ho čeká doma.

Vaše cesta k herectví byla trochu klikatější. Že jste se jako dítě věnoval několik let baletu, to byl sen malého Denise, nebo rodičů?

Určitě Denise, nepocházím z umělecké rodiny. Do první třídy přišla paní učitelka Sylva ze zušky a rozdávala nám letáky a dělala nábor. Mně se to v tu chvíli zdálo jako dobrý nápad, takže jsem si sám balet inicioval.

Zřejmě jste byl spíš hyperaktivní dítě, co neposedělo?

Jo, mohl jsem se tam tím pádem trošku vybít. Netušil jsem, že začnu nějakou sedmiletou cestu.

Vzal byste dneska taneční roli v představení z baletního prostředí? 

Myslím si, že na to bych neměl, protože balet je věc, která se musí trénovat. Člověk musí mít nějaké rozsahy, ovládnout určitá pravidla. Spíš jde o vzpomínku. Nedosahuju výkonnosti potřebné pro balet, i když jsme na DAMU měli pohyb.

Zanechal jste ho kvůli zdravotním obtížím?

Ano, měl jsem zdravotní problém s kyčlemi, takže už bych ho nebyl schopný.

Proč pak po baletní konzervatoři padla volba na studium herectví v Americe?

Nejdřív jsem dodělal základní školu, pak až na gymnáziu jsem se rozhodl, že po třetím ročníku pojedu na výměnný pobyt do Ameriky. Úplně náhodou tam bylo ve škole divadlo, já měl možnost se mu věnovat, a tak jsem si řekl, že herectví zkusím.

V Divadle Na Fidlovačce začnete v létě zkoušet Amadea, hru o hudebním géniovi Mozartovi od amerického dramatika Petera Shaffera. Do jaké míry diváci uvidí podobnost se stejnojmenným oscarovým filmem?

Toť otázka. Záleží na panu režisérovi Jakubu Nvotovi, jak hru pojme. Docela je oříšek inscenovat věc, která existuje jako hodně úspěšný film. Takže si myslím, že je na panu režisérovi, jaký inscenační klíč k tomu zvolí.

Ve filmu Miloše Formana z roku 1984 hrál Mozarta americký herec Tom Hulce. Víte, že mu bylo tehdy stejně let, jako je vám, jedenatřicet?

Fakt? No tak to je krásný, to jsem nevěděl! (směje se)

Nakolik se jím a filmovou předlohou chcete inspirovat?

Už nechci. Film jsem před nějakou dobou viděl. Teď už ho vidět nechci. Někde tam mám vzpomínku na něj, ale rád bych si našel vlastní polohu. Abych Mozarta pojal víc skrze mě nebýt nápodobou něčeho existujícího.

Máte rád hudbu Wolfganga Amadea Mozarta? Byl to klavírní virtuóz, jak na tohle bude v inscenaci pamatováno?

Neposlouchám si Mozarta na deskách, ale něco znám. Teď se jeho hudbě věnuju víc i z toho důvodu, že Amadeus bude hrát na piano. A já na něj nikdy nehrál. Docházím na hodiny a učím se Mozarta. Je to náročný! Jde o intenzivní věc, docela mě hraní baví, ale člověk musí být hodně trpělivý, aby zvládl techniku.

Myslíte si, že režisér Jakub Nvota vybíral hlavního představitele i z hlediska určité typové podobnosti? Připadáte mi docela obdobně „rozervaný“ jako filmový Mozart.

Vlastně nevím, protože jsem se o tom s panem režisérem nebavil. Zavolal mi a roli nabídnul. Věřím tomu, že nějaký důvod měl. Já se pokusím co nejlépe vejít do jeho vize.

Když jsme u podoby s někým slavným, napadá mě, jak vás měli možnost vidět diváci televizní soutěže Tvoje tvář má známý hlas. Asi byli paf, že se hodně podobáte Václavu Neckářovi zamlada?

(směje se) Sám jsem pak vlezl do pasti, když jsem ho začal hrát na Kampě v inscenaci Marta, kde se alternuji s Honzou Cinou. Tím pádem jsem do toho víc šlápnul, ale zase díky tomu jsem se měl možnost seznámit s Vaškem, několikrát se s ním setkat. Přijde mi to jako výsada a něco, čeho si vážím.

Skladatele Salieriho bude představovat Jan Holík a vaši ženu Constanze ztvární Aneta Krejčíková. Už jste měl možnost si s nimi zahrát?

Ne, zatím jsme se viděli při focení k inscenaci, kde proběhlo i seznámení. Dosud jsem s nimi v ničem nehrál. V květnu budeme mít první čtenou, tak se poznáme víc.

V současné době účinkujete v Dejvickém divadle, Pod Palmovkou a v ABC, takže můžete srovnávat. Jak se s Fidlovačkou spolupracuje?

Zatím veškeré záležitosti, které jsme řešili, probíhaly krásně a bez problémů. I když jsem dosud nebyl v plném divadelním provozu, ale nepochybuju o tom, že by to mělo fungovat.

Z televizních rolí vás známe jako kouzelníka Žita ze stejnojmenné pohádky, policejního agenta Nováčka ze seriálu Zločiny velké Prahy, v poslední době coby Mlíčňáka ze série Král Šumavy. Co byste řekl o této postavě?

Bavil mě z toho důvodu, že se vymyká postavám, do kterých jsem byl typově obsazovaný. Potěšila mě možnost ukázat větší herecký rozsah než jen romantické ňoumy. Že jsem schopný vytvořit i postavu, která je nějakým způsobem komplexnější, na škále charakterů víc negativnější.

Povídkový film O malých věcech (2023), který jste napsal i režíroval, získal Cenu české filmové kritiky. Vznikal v covidu a odehrává se v jednom domě. Přišla inspirace z okolí, od přátel?

Hodně jsem vycházel ze sebe, ale samozřejmě člověk se nevyhne i věcem, které někde slyšel, někdo mu je vyprávěl. Právě si čtu knihu Jak napsat dobrý scénář, protože rok se snažím napsat nový. Opět vycházím ze sebe, už není povídkový, o to je složitější vytvořit komplexní dílo. Přináší jiná úskalí…

A nijak se netajíte tím, že máte za sebou tři zlikvidované verze. Jak se daří té čtvrté?

Jdu metodou pokus omyl, protože se neživím jako scenárista. Naučil jsem se věcí, co nefungují, zbavovat. I z toho důvodu jde o čtvrtou verzi. Mám pocit, že ta energie do toho investovaná se dřív nebo později projeví. Člověk musí být hodně trpělivý. Povídkový film jsem bral jako skvělé cvičení a teď objevuju jiný způsob a jiný styl. Je to pro mě vzrušující cesta, nikdo mě nikam nehoní, netlačí, vlastně můžu film Lišaj psát, jak dlouho chci.

Zaobíráte se konkrétní představou, pro které herce by se role hodily?

Ano, vždycky se snažím si v těch postavách herce představit, jenže scénáře prošly už tolika změnami, že některé postavy přestaly existovat. Jak píšu tu poslední verzi, tak obrysy jsou hodně mlhavé. Ono se to tam jednou dostane.

Napsal jste i veršovanou pohádku pro děti Beztvárci. Máte psaní jako terapií?

Období, kdy bylo terapií, je už asi za mnou. Spíš psaní vnímám jako prostředek uměleckého vyjádření. Jako něco, při čem si třeba můžu odpočinout od herectví, zároveň můžu dělat něco kreativního. Psaní je medium, které objevuju a jsem teprve na začátku. Takže jsem hodně omylný, hodně s tím bojuju, ale baví mě. Jako hraní na piano, při něm jsem taky omylný, jde mi těžko, jenže cítím, že má nějaký význam. Třeba z toho nic nevznikne, ale něco mi dává, nějakou duševní potravu.

Rok v Americe, dva roky práce pokojské v Německu, aby bylo na studia DAMU, bez rodiny, kamarádů. Putování po ostrově Tenerife, šestnáct dnů opět sám… Samoty se asi nebojíte?

Hm, asi ne. Ovšem vždycky si říkám, že mi nevadí samota, ale osamění ano. Když ho cítím, je to nepříjemné. Připadám si izolovaný, že nikam nepatřím, což je nepříjemné. Samota mi je, čím jsem starší, tak příjemnější. Herectví bývá často náročné, pořád mezi lidmi, pak mi přijde příjemné vrátit se domů a být sám.

Teď ale sám doma nežijete. Společnost vám dělá perská kočička Beruška. Jak se jí daří?

Krásně! Je velký, světlý, osmiměsíční bod v mém životě. A Beruška je opravdu hodná, není žádná zákeřná potvora. Jak vidíte, jsem všude samý chlup, což beru jako součást života. (směje se) To, co mi dává, převáží naprosto veškeré marginálie, které přicházejí se zodpovědností.

Vítá vás Beruška, když přicházíte domů?

Jo, někdy dokonce, když otevřu dveře, tak už u nich čeká. Asi nějak vycítí, že jdu chodbou.

Na závěr by mě zajímalo, jak se klukovi z Trutnova, narozenému ve Vrchlabí, v Praze dýchá?

Mám Prahu moc rád, zdá se mi, že sem patřím. Mám tu svoji komunitu, přátele, ale samozřejmě pobývat v přírodě je krásný. Obecně je příroda místo, kde se člověk rychleji uzdraví, takže se snažím v ní být co nejvíc. Zpočátku jsem byl Prahou neskutečně nadšený, furt jen Praha, Praha, nic jiného. Teď vítám každou možnost z ní odejít a trošku si vytvářet odstup.

Autor textu: Vlaďka Merhautová, faei.cz