Ludmila Molínová: Smíchov je zkrátka moje čtvrť!

Herečka Ludmila Molínová, známá divadelní i filmová osobnost, vzpomíná v našem rozhovoru na své dětství a život na pražském Smíchově, vypráví o lásce k divadlu, své současné práci v Divadle Na Fidlovačce i o tom, jak si umí s chutí užívat chvíle klidu. Přirozenost, vtip a upřímnost jí nechybí na jevišti ani v životě.

Kdy a proč jste se, paní Molínová, rozhodla stát herečkou?

To ani nevím. Od nejútlejšího dětství jsem zpívala a stavěla se na hlavu. Repertoár jsem měla široký. Máma byla z Moravy a před válkou pracovala v krejčovně Velké Operety. Tak si představte tu směs: V širém poli hruška stojí a Ó Rosemary, buď mojí. Když přišly zákaznice pro šaty, dostaly to ode mě všechno.  Bez vyžádání. Divím se, že mě nikdo nepraštil.

Kdo byli Vaši herečtí vzory nebo lidé, kteří vás na cestě nejvíc inspirovali? A pamatujete si na svůj úplně první divadelní/filmový zážitek, který vás ovlivnil?

První bylo rádio. Nedělní básně před obědem, dodnes si pamatuji Zdeňka Štěpánka. A no po obědě pohádky. Paní Růžena Nosková, jejích častá vypravěčka, bydlela v protějším domě. Nosila rukavičky a voněla. V padesátých letech! Krása.

Co vás na herectví i po letech pořád baví a žene dál?

Těším se do divadla na kolegy, na diváky, na řeči, které vedou na to, pak se z vytištěného textu rodí živý člověk a situace. Od prvního pozdravu ve vrátnici, po ten poslední při odchodu, je to radost.

Jste, paní Molínová, pražskou rodačkou. Ve které čtvrti jste trávila dětství a na co v té době nejraději vzpomínáte? V jaké čtvrti bydlíte a čím je vám blízká?

Do svých 57 let jsem bydlela na Smíchově v Pecháčkově ulici. Takže nejranější vzpomínky mám na Vltavskou náplavku s dědky rybáři, na vybagrované hromady říčního písku a železné kruhy na upoutání lodí, na které jsme bimbali. A také na Lidickou ulici, kde dožívaly krámky, v nichž směli pracovat bývalí majitelé. Materialista Rokos, mlékařka Marešová, cukrář Patzelt a řezník Havrda. Ten toho moc neměl. Ale zato měl krám obložený krásnými původními secesními kachlíky, které nějaký barbar v 90. letech vymlátil.

Smíchov je zkrátka moje čtvrť, kde jsem chodila do školy, hrála v Portheimce kuličky, učila se jezdit na kole, chodila na atletiku a dostala první políbení. A zaplaťpánbůh tady i dosud bydlím.

Co je podle vás na Praze nejkrásnější a co byste naopak ráda změnila?

Praha je krásná, jen část těch nejhezčích míst je zaplevelená ohavnými pastmi na turisty. A není skutečná vůle s tím něco udělat. Řekla bych, že ty nevkusné obchody a hospody jsou spíš prádelnami peněz. Můžeme se jim vyhnout, ale smutku nad tím těžko.

Vnímáte rozdíl mezi hraním v divadle, ve filmu a v televizi?

V divadle se příběh zkouší od začátku a kontinuálně natáčení bývá na přeskáčku a herecké prostředky by měly být decentnější. Vždycky to ale nemusí být pravda.

Na které role z vaší dosavadní kariéry, ať již v divadlech, filmech nebo seriálech, vzpomínáte nejraději – a proč?

Nejradši vzpomínám na dvě, shodou okolností klaunské, první byla klaunka procházející dějinami, bylo to se skupinou historického šermu Dominik v choreografii Karla Basáka, s nímž jsme hráli velmi úspěšně i ve Francii a tohle krásné představení viděl Juraj Herz a obsadil nás do filmu. Kluky do Straky v hrsti a mě zase jako klaunku do filmu Zastihla mě noc.

Juraj patřil do té vzácné sorty režisérů, kteří ještě chodili na herce divadla.

V současné době zkoušíte v Divadle Na Fidlovačce hru S Oscarem se nerozvedu!, která bude mít premiéru 19. listopadu. Jakou roli v ní hrajete a na co se diváci v této hře mohou těšit?

V současné době hrajeme s Ivankou Chýlkovou dvě hollywoodské harcovnice v letech, kterým příchozí novinář nabourá léta pracně budovanou fasádu. Tak hlavně doufejme, že se budou mít diváci na co těšit.

Jak nejraději odpočíváte po náročném představení nebo natáčení?

Bezprostředně po představení ráda chvíli posledním s kolegy, kde ho probíráme. A pak tu jsou knihy, muzika, kamarádi. Jinak, umím se výborně flákat, jen tak- To bych mohla i vyučovat.

Autor textu: Miroslav Oupic, Naše Praha