Miroslav Hanuš v hlavní roli hudební komedie Pan Kaplan má třídu rád

Miroslav Hanuš komedie na Fidlovačce umí. Jeho inscenace Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách patří v divadle trvale mezi bestsellery. O to s větším očekáváním se těšíme na jeho divadelní adaptaci kultovního románu Lea Rostena, který si získal srdce čtenářů po celém světě. I tentokrát se ujme režie komedie Pan Kaplan má třídu rád a současně naplno rozehraje svůj komediální talent v titulní roli Hymana Kaplana, který „nevyslovuje špatně – vyslovuje jinak!“

Jaký máš vztah ke knižní předloze Lea Rostena? Kdy jsi ji četl poprvé, co tě na ní baví?

Kniha pro mě byla něčím záhadným. Jako dítě a potom jako student gymnázia jsem o ní mnoho slyšel, ale nečetl jsem ji. Zato moje maminka ji měla u postele a dalo se zaslechnout, jak se uprostřed noci směje, když nemohla spát a otevřela ji. To ve mně vzbudilo zvědavost, a tak jsem ji jednou okusil. A smál jsem se i v noci.

Jak vznikl nápad dramatizovat tento román? Na první pohled se může zdát jako oříšek nejen překladatelský, ale i adaptační.

Nápad dramatizovat tento román vznikl vlastně na objednávku, když jsem byl požádán o nějaký komediální titul, který by potěšil široké diváctvo. Ale protože takových titulů je nedostatek nebo se hrají pořád dokola ty samé, tak jsem se rozhodl nahlédnout mezi oblíbené romány a narazil jsem na Pana Kaplana. Volil jsem svůj oblíbený překlad Pavla Eisnera. Nicméně byl to velký oříšek, protože je to vlastně původně jenom kniha humoristických fejetonů, které byly vydávány novinářsky, a já jsem si musel domyslet celý příběh a dát to dohromady jako hru. Byla to skutečně výzva, ale to mě na tom bavilo.

Kdo je podle tebe Hyman Kaplan?

Pan Kaplan je velmi sympatický a velmi komický smutný muž. Je to vlastně klaun, pro mě někdo jako Frigo. Jedna z těch postav, které mám rád, se kterými se můžu ztotožnit, a tak se na to, že si ho sám zahraju, velmi těším.

Jak si rozumíš s cizími jazyky?

S cizími jazyky si rozumím velmi tragicky. Čili nerozumím si s nimi. Umím trochu anglicky, trochu rusky z dávných dob, ale nic neumím tak, abych s tím byl spokojen. A tak pokud možno nevyjíždím.

Umíš si představit, že bys ty sám žil v emigraci, v cizí zemi?

Žít v emigraci, to by pro mne byla smrt. Tato otázka mi byla položena mými rodiči někdy v 80. letech a já jsem tu myšlenku zavrhl. Řekl jsem, ať radši jedou beze mne, že já bych asi v cizině umřel. Dost se tomu divili, ale dneska, ve svých letech, bych odpověděl stejně. Já prostě potřebuji žít tady u nás doma.